Prázdný list aneb text s básničkou uvnitř.

Tvůrčí krize je něco strašného a tak vám napíšu jak se s ní vyrovnávám já.
Sedím si takhle jednou večer u počítače, a upřeně zírám na blikající kurzor v nadějí, že začne sám od sebe psát nějaký působivý příběh plný hrdinských skutků, romantiky a možná i s troškou magie. Bohužel, neděje se nic a tak můžu jen čekat na zázrak. Noc je ještě mladá a proto je tu šance že bych něco vypotil. V tom se v mé hlavě zableskne světlo, zavřu oči a v duchu běžím za ním a snažím se ho dohonit, je to nápad? Či snad nějaká ztracená myšlenka našla cestu do této části mojí vlastní (a částečně zvrácené) fantasie? Světlo se mi vzdaluje a já instinktivně natahuji ruku a vzápětí na sebe shazuji hrnek čerstvě uvařeného čaje, a nápad je ten tam. Dobře, říkám si. Nemusím hned sepisovat nějakou novelu. Bude bohatě stačit poem, nebo jen veršík. Otvírám okno a hledím na měsíc, který mi již tolikrát dodal inspiraci. Tentokrát ani hodinové zírání nepřivolalo (až na hejno hladových komárů) vůbec nic. Nevzdávám to a přemýšlím dál.

„Hoch v noci přemíšlíc,
čaj na sebe vrhá,
velkou bolest pocítil,
děsně sebou trhá.

Nebude to fungovat
už nikdy jak by mělo,
jak rád by hoch vrátil čas,
kdyby se to dalo.

Smutek hocha popadl,
zničil oken rám,
vždy chtěl velkou rodinu,
teď už bude sám.

,,Ne tak takhle by to asi nešlo…
A z veršování hnedle sešlo…

Musíte uznat, že i přes to že ta báseň má jistě něco do sebe, básníkem asi nebudu. Ale napadlo mě že když už nevím co nového sdělit mým věrným čtenářům. Co dělám když nedělám. Nebo přesněji, co dělám když chci dělat ale prostě to nějak nejde. Sice by mnozí mohli namítnout že můj osobní život je nezajímá, ale já si zase říkám. Lepší něco než nic, nemyslíte?