černí básníci
mladí
přicházejí ke mně domů –
„to jsi ty, Bukowski?“
„jo. pojďte dovnitř.“
posadí se a dívají se
po zničeném pokoji
a na
mě.
podávají mi své básně.
čtu si
je.
„ne,“ říkám a podávám je
zpátky.
„nelíbí se
ti?“
„ne.“
„do dílny se na nás přišel podívat
‘roi Jones…“
„nesnáším,“ odpovídám,
„dílny.“
„…Leroi Jones, Ray Bradbury, spousta velkejch
jmen… říkaj, že tyhle věci
válej…“
„je to špatná poezie, chlape. mažou ti med kolem
huby.“
„je tam i jeden známej scénárista. celý to vzešlo z jeho
hlavy: Wattsova literární dílna.“
„proboha, nechápeš to? mažou vám med kolem
řiti! měli byste s nima všema zatočit!
je mi z toho na nic!“
„ty těm básním prostě
nerozumíš…“
„rozumím, jsou to rýmovánky, plný
klišé. píšeš špatnou
poezii.“
„podívej, ty zjede, já byl v rádiu, otiskli mě v L.A.
Times!“
„no a?“
„tobě se to někdy
stalo?“
„ne.“
„o.k., zjede, my se ještě
uvidíme!“
myslím, že jsme se už neviděli. je zbytečná vám říkat,
že nemám nic proti černochům
protože potom
celá záležitost
jakýmsi způsobem
začne
smrdět.