Každej otaku si určitě alespoň jednou při sledování harémový školní komedie řekl : “To bych chtěl taky zažít.” Já osobně si říkám při každým sledování love hiny : “Kdybych tak byl správce v dívčí ubytovně.”
I když se konkrétně tohle asi nikdy nestane (pokud přece jen budu mít takové štěstí, už nebudu mít věk na to abych si to patřičně užil).
Po přemejšlení a předlouhym rozjímání jsem ale přišel na to, že můj školní život nebyl zase tak docela nahovno. Zažil jsem vlastně většinu hlavních situací z harémovek.
Tak třeba na základce to byla jednostranná láska. Byl by z toho matroš na celkem solidní čtyřiadvaceti dílnej animáč. O něco pozdějc. Jako rozvíjející se student jsem byl mezi děvčaty celkem oblíbený. To mě stavilo do velice nelehký situace hlavního hrdiny v klasický harémovce.
Byla to sranda 😀 Tehdá byl život jako Romantická školní komedie s prvky tragédie. Takže si nemám na co stěžovat. Ty nejzajímavější a nejoblíbenější situace jsem si prožil na vlastní kůži. Tedy, s vyjímkou kamarádky z dětství (a to mě trošku mrzí 😀 ) Ale abych neprobíral jen romantický kousky…
Jako malej druid jsme s kámošema dost často blbli a hráli si na různý ptákoviny. V tu dobu to bylo jako shounen zaměřenej na 14+ . Byl jsem jeden čas mladý Ninja vesnice Ledenice. Měl jsem tyč a nunchucky (nevím jestli to píšu správně) ze dřeva. Běhali jsme po lese v modrejch teplákovkách a s modrejma hadrama obtočenejma kolem hlavy. Celý dny jsme trávily tréningem bojovýho umění který pravděpodobně ani neexistovalo.
Pozdějc jako trochu starší druid jsem začal fušovat do magie. Prováděl tajemný rituály, vyvolával duchy a podobně. To mě drželo hodně dlouho. Takže by se dalo říct že bych měl matroš i na mysteriózní anime. Něco jako partička kluků co vyšetřuje tajemný záhady. Mě jako jedinýmu z party tahle záliba vydržela dodneška. Pořád mám v knihovničce tituly jako “Rituály voo-doo v praxi” . A dodneška relativně aktivně vykládám karty (s 80% úspěšností) Bych se tím mohl živit 😀
Takže dalo by se říct že jsem zažil hodně zajímavých situací podobných těm které vídám v anime.
A co vy? 😀 Komentáře vám jsou otevřeny.
4 reakce na „Život jako anime? Fakt že jo!!!“
Taky jsem se nad tím zamyslela a spoustu anime scén jsem taky objevila.
Mám kamaráda z dětství, se kterým jsme přes deset let neviděli. Když jsme se potkali, já ho vůbec nepoznala. Představte si, že vás v Brně na Svoboďáku z čista jasna obejme cizý kluk, co asi uděláte? Držel mě tak pevně, že jsem ho ani praštit nemohla, asi po pěti minutách se představil a já si ho matně začala vybavovat. Šli jsme na kafe a on mi řekl, že jsem jeho první láska a jestli náhodou nikoho nemám, tak by rád šel na rande (viděli jsme se po deseti letech asi půl hodiny). Nevěděla jsem co říct a tak jsem ho odmítla a teď jsme nejlepším kamarádi.
Myslím, že je tohle je jak scéna vystřižená z anime.
Píšu jen jednu, ale myslím, že to stačí.
Super nápad, tohle mě nikdy nenapadlo. Zařadit svůj život do anime. No, ale ty máš vždycky dobrý články. Skoro vždy se popadám smíchy za břicho. Těším se na další!!
„Celý dny jsme trávili tréningem bojovýho umění, který pravděpodobně ani neexistovalo.“
Ten se fakt povedl 😀
Zaujimave :P…no podľa mňa sa život v anime až tak nelíši od toho skutočného :D…napr.mne sa rozišli presne na Vainoce rodiča a od vtedy som nenávidela Vianoce XD a takisto som okolo seba mala samých falošnych kamaratov :D…(anime drama)ale stretla som dvoch užasnych ľudi ktory dokazali to že som zmenila pohľad na svet :D…snimi som prežila Silvester ktory bol najlepši v mjom živote a nikdy na neho nezabudnem ..bolo to podobne ako v anime NANA 😀 stáli sme na namesti držali sme sa všetky 3 za ruki a pozerali sme sa na ohňostroj …vlastne každy ma najradčej tu anime ktora najviac odzrkadluje jeho život =) …pre mňa je to 100% Nana a Naruto a čo vy ? 😛
No, já toho mám od každýho trošku. Spíš to ale zajíždělo do school life dramat 😀