jednou ranou jsem v 16 a půl letech
poslal k zemi svého otce,
krutého nafrněného hajzla, kterému táhlo z pusy.
a nějakou dobu jsem nechodil domů, jen čas od času
abych se pokusil vymámit dolar
od své drahé matinky.
stalo se to roku 1937 v Los Angeles a byla to
zatracená Vídeň.
utekl jsem k jedněm starším klukům
ale pro ně to bylo to samé:
většinou se klouzali na šikmé ploše
a vykrádali benzínky, které neměly žádné
peníze, a několik nás šťastnějších
pracovalo na půl úvazku jako poslíčci
u Western Union.
spali jsme po podnájmech, které jsme si nepronajímali –
a pili pivo a víno
za staženými roletami
byli jsme potichu potichoučku
a pak jsme probudili celý dům
rvačkou
rozbíjeli jsme zrcadla a židle a lampy
a potom sbíhali po schodišti
těsně před příjezdem policie
někteří z nás vojáci budoucnosti
pobíhali jsme prázdnými hladovějícími ulicemi a uličkami
Los Angeles
a všichni
jsme se potom
scházeli
u Peta doma
v malém krychlovém prostoru pod schodištěm, tam jsme
byli namačkaní
bez žen
bez cigaret
bez pití,
zatímco boháči omakávali spoustu masa, co se jim
nabízelo, a ty mladé dívky je nechávaly,
stejné dívky, které plivaly na naše stíny, když
jsme kolem nich procházeli.
byla to pěkná
Vídeň.
3 z nás zpod toho schodiště
padli ve druhé světové válce.
další je teď ředitelem továrny
na matrace.
já? je mi 30,
město je 4krát nebo 5krát větší
ale stejně tak zkažené
a dívky pořád plivou na můj
stín, schyluje se k další válce z dalšího
důvodu, a já jen sotva můžu sehnat práci
ze stejného důvodu jako tehdy:
nic nevím, nic
neumím.
sex? na okno mi po půlnoci klepou jenom staré
ženy. nemůžu spát a ony vidí světlo a jsou
zvědavé.
staré ženy. jejich manželé je už nechtějí,
děti odešly, a když mi ukážou kus hezké
nohy (nohy jsou to poslední)
vlezu s nimi
do postele.
takže staré ženy mi dávají lásku a já kouřím jejich cigarety
zatímco
ony mluví mluví mluví
a pak si zase lehneme do postele
a já dám lásku jim
a ony se cítí dobře
a mluví
dokud nevyjde slunce
potom
usínáme.
je to zatracená
Paříž.